Založit webové stránky nebo eShop
 
 
Já zahlédl hřívy a zaslechl cval,
já stále šel za ním a každý se mi smál.
Mně sláma z bot kouká a v kapsách seno mám,
však pohled ze sedla je nejhezčí co znám...
 
 
 
 

Osm statečných na cestě do Boskovic

(by Lenka Jelínková)

Tak se náš šéf Broňa konečně rozhoupal a zorganizoval po dlouhé době puťák. Chvíli to sice vypadalo, že zrovna on nebude mít na kom jet, ale nakonec mu naše hodná kamarádka, čerstvá mamina Draha, jednoho „úžasného“ koníka půjčila. Byl pátek a poslední pracovní verze naší sestavy byla: Broňa, Martina, Lenka malá, Šárka, Blanka, Jelen, Vojta, Kalík. Zázemí nám měli tvořit Lenka velká, Saňouš a Martin Sedlář. Pracovní verze říkám proto, že ještě do odjezdu se neví, kam se vůbec jede, kdo a v jakém stavu na kom jede a hlavně v kolik se jede. Je to vždycky velká švanda. Ale jak zní známé pořekadlo: Změna je život.

A máme tu sobotu desátou hodinu ranní. To je čas našeho srazu. Moc nás tam není, ostatně jako vždy trousíme se jak šváby na pivo (nebo spíš po pivu), ale v půl jedenácté už jsme všichni na značkách, připraveni jít vstříc dobrodružství. Téměř všichni. Jeden opozdilec přece jen chybí. Ale už ho vidíme v dáli – Už přijíždí poslední kovboj – Kalík a jeho Fatima. Ale ejhle, místo ladného seskoku předvede nejisté slezení a pajdá si s bolestivou grimasou sednout. Hned za domem jeho kobylka uklouzla na blátě, oba spadli a ona mu přilehla nohu. Prostě smůla. Dělá hrdinu a chce jet, ale v důsledku bolesti dostává rozum, volá pro odvoz kobylky a my řešíme, jak ho dopravit do špitálu. Nakonec dostává Martin pokyn nepouštět ho z auta dřív než u doktora a už s ním frčí do Boskovic do nemocnice. Tady jeho cesta na chvíli končí, držíme mu všichni pěsti, ale ještě o něm uslyšíme… o jednoho míň vyrážíme. 

Puťák je ve znamení pohody. Občas si přiťukneme na zdraví a veselou cestu, jak dokazuje malá Leňa, je to opravdu veselá cesta. Frajerka se rozhodne, že v klusu projede s Carmen mezi takovými těmi velkými kulatými balíky sena. Škvírka je tam sotva pro koně, což si uvědomuje pozdě. Má totiž ještě svoje nohy, které jí tam přebývají. Odvážně si rozrazí cestu, balíky od sebe odskočí, všichni zíráme. Carmen, ta je v klídečku, ale Leňa se šklíbí bolestí. Kotníky bolí trochu více než je zdrávo. Ale odvážně pokračuje v cestě. Chvíli doufá, že nebude muset do školy, ale to neprojde, ať se šklebí, jak se šklebí. Trochu se nám cesta zkomplikuje, když Broňa dostane nápad a my jako vždy jdeme slepě za ním, jak ovce na porážku. Slyšel a kdysi i prý viděl krásné údolí, kterým se dostaneme ze Sloupu do …………. Chvíli to vypadá, že budeme bloudit až do večera. Uklidňuju všechny, že mám mapu, ale skočili mi na to jen na chvíli. Jo jo, nemám zrovna pověst zodpovědné. Zkusila jsem to, abych je uklidnila. No nic. Nakonec se Broňa našel, i když tomu sám nevěřil. A údolí stálo opravdu za to. Samé krásné dlouhé louky. A tak jsme cválali a nemohli se toho nabažit. Bomba. No k Boskovicím a Boskovicemi se cesta trochu vlekla, ale vedení jsem se ujala já a neomylně všechny vedla ke kýženému cíli, což byla krásná stylová dřevěná chata (ke které nám bohužel nesvěřili klíč – ani se mimochodem nedivím) pod Boskovickým westernovým městečkem. Už je na dohled a od ní na nás mává mamina Draha, která nám přijela ukázat svého „mimozemšťana“ a zkontrolovat si Churada, kterého půjčila Broňovi, jestli ještě vůbec žije.

Broňa velí stylový příjezd. Udělat lajnu a jít s koňmi hlava hlava. Chvíli se to daří, ale já to samozřejmě dlouho nezvládám, čímž ho vytáčím k nepříčetnosti. Jsem to prostě já. Odsedláváme, napájíme koně, zjišťujeme chaos s auty, krmení je jinde než mělo být – chyba v managementu (management = Broňa) a dáváme koníky do zeleného výběhu. Pak mi Draha dává chovat „mimozemšťana“. Bojím se, ale „mimozemšťan“ je odolný a stává se odpolední atrakcí. FOTO fakáč. Jako odpolední atrakce funguje i Kalík, který už je zpět z nemocnice a vítá nás také. Má ale něco navíc. Takové dva fofr klacky. No jo, teď je z něho pajda s berlemi a všichni se přizpůsobujeme jeho rychlosti hlemýždě. Nemůžeme ho přece nechat dobíhat.

A jdeme do westernového městečka do saloonu večeřet a řádit. Jako překvapení nám holky Saňouš a Lenka velká vezou babičku Sotolářovou s dědečkem a už jsme kompletní. Ocitli jsme se na divokém západě a taky se podle toho chováme. Drsně a stylově. Vojta se pohádá, samo že na oko, s Broněm a už Broňa letí ze saloonu v kotrmelcích do té největší kaluže. Další překvapení je Broňův kamarád, Mistr republiky v bičování a tak samozřejmě všichni zkoušíme, co dokážeme. Po tmě nebezpečný, ale je sranda. No a když už hraje kapela, musíme přece tančit. Večer končíme patřičně omámeni alkoholem a ten „nejstřízlivější“ Vojta nás odváží spinkat. Šlape na pedály a malá Lenka točí volantem. Mezi stromy je to docela adrenalin. Ještě, že to vidím jen já a ostatní jsou vzadu v klidu polehaní v dodávce. Konečně jsme dojeli a kde si kdo ustele, tam si lehne. Ještě kontroluju koně, jestli máme ještě na kom jet zpátky nebo razíme pěšky. Jsou tam a jsou spokojení. Jediný Vojta je nějak mimo a všechny postupně budí, že hledá matraci. Odchází ji ve dvě ráno hledat v olejáči a s telefonem a vrací se v pět bez olejáče a mobilu za to s velkým praskotem jako když se řítí stádo prasat. Říká mi uhni, je mi zima, ulehá vedle mě, obírá mě o spacák a ponožky a chrní jak mimino. Jak málo stačí ke štěstí. Ráno moc šťastný není. Olejáč se sice najde, ale mobil ne. Pobíháme, prozváníme, ale marně. Jdeme s Bláňou nakrmit koně a já zjišťuji, že moje Azalka kulhá na pravou přední. Volám dědečkovi, aby přijel vozíkem, že tady pro nás s Azalkou cesta končí. Jsme další odpadlíci.

Mezitím obvazuji, jako bývalý záchranář, ty marody – Kalíkovo koleno a kotník a malé Leni kotník. Domov invalidů. Přijíždí dědeček a zkoušíme naložit Azalku. Jdu na ni ťuťu muťu, s jablíčkem, pohoda, a ona mě má na háku. Pak nastupuje dědeček a je nekompromisní. Funguje to. Nastupuje a my frčíme směr domov. Vykládáme ji a frčíme za ostatníma do hospůdky na oběd. Sotva vyjedeme z ranče, telefon. Broňa. Zlomil jsem si nohu, přijeďte pro Churada. Trochu mě vyděsil, tak volám malé Lence. Samozřejmě kecá, jako vždy. Ale ne tak úplně. Churad kulhá, taky na pravou přední, tak valíme pro něho. Nechce nastoupit, dělám zase ťuťu muťu, tak se nikdo nediví. Pak dostává od šéfa sodu a nastupuje jako po másle. Jsem asi pro srandu králíkům. Ťuťu muťu nefunguje. Šárka půjčuje Broňovi koně a jede s námi autem. Užíváme si s nimi poslední hospůdku a frčíme na ranč. Ještě večer se jedu podívat zpátky k westernovému městečku do lesa, protože jsem si umanula, že ten mobil najdu. Prozváním a v tom tichu ho slyším. Sotva ho najdu, ukazuje se „baterie téměř vybitá. Zase má Vojta štěstí. Šťastný konec je ten nejlepší. A že jsme si to po dlouhé době zase řádně užili.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Jak jsem na Kopaniny přišla....
 
 
Jmenuji se Lenka a Kopaniny jsem poznala úplně náhodou. V roce 2009 pořádal jistý Bronislav Sotolář akci Hnaní stáda. Byla úžasná, a když jsem odtamtud odjížděla, tak jsem myslela, že už toto místo, ani jeho obyvatele nikdy neuvidím. Znáte ten pocit, když poznáte skvělé místo, fajn lidi, máte s nimi spoustu zážitků, ale telefon si již nevyměníte a máte ten svíravý pocit, že už se nikdy nevrátíte? Tak ten jsem měla. A ejhle! Neuteklo ani půl roku a už jsem tam byla nastěhovaná s koníkem jménem Tiber, u kterého jsem chtěla, aby měl krásné stáří. No a tak se mi tam líbilo, že neutekly ani další 2 měsíce a už tam byli i moji další 2 koně – Azalka a Churad. Z mého rodného Ořešína jsme odjížděli „po kopytě“, tedy na koních, a stěhovala se se mnou Lenka Gachová s Trixim, na Churadovi jela jeho jezdkyně Jana a také se stěhovala kobylka Bowie, kterou koupil Broňa pro svoji dceru. Doprovodit nás jeli nejvěrnější z věrných ořešínských přátel. Jízda to byla vzrušující. Churad se zamotal do ohradníku na jedné louce, lekl se a jezdkyně spadla. No a už nikdy nepřišla. Zato druhá jezdkyně, která má Churada moc ráda a říkáme, že jsou uvnitř stejní, za ním začala jezdit. (copak naše Dadu..pozn.redakce) To jsem vůbec nečekala a jsem za to moc ráda. Ač občas bojují, tak k sobě patří. A přestože také již spadla, zůstala mu věrná. No a tak jsem byla se všemi třemi koňmi na Kopaninách. Na počátku jsem truchlila a stýskala si po Ořešíně, kde jsem začínala jezdit na koni a zažila jsem tam spoustu nádherného. Pořád jsem z toho byla rozpačitá, ale pak to přišlo. Šla jsem pro Azalku do výběhu, zavolala jsem „Azalko“ a nic. Znovu jsem zavolala „Azalko, Churadeeee“ a najednou jsem slyšela dusot a nic. Dusot byl hlasitější a hlasitější, ale koně vidět nebylo.(to se stává běžně...pozn.red.) Tak poslouchám a koukám a najednou se proti mně z křoví vyřítí stádo Azalka, Churad, Trixie a Bowie. Cválají proti mně a já zažívám pocit naprosté nádhery a štěstí. Aby jste pochopili, 15 ha na 15 koní, to je něco. Když se kůň rozhodne, že nepřijde na zavolání, tak můžu pobíhat po výběhu jako potrefená a mám smůlu. (což je docela časté..pozn.red.) Konec výběhu v nedohlednu. Mají ve výběhu rybník, lesík, prostě paráda. Takže koně v pohodě, ale co lidi? Na začátku s některými osůbkami pár konfliktů, byli jsme „vetřelci“. A pak se to usadilo a my získávali nové a nové zážitky – puťáky na koních, jízdy na čtyřkolce, neskutečné grilovačky a „alkoholové“ dýchánky, jízdy traktorem, jízdy na pneumatice (na sněhu) za autem či koněm, jízdy na lyžích za autem a koněm, účelné přehánění stáda krav. Prostě úžasné řádění. Mám to místo ráda včetně jeho lidských i koňských obyvatel. Těžko si člověk dokáže představit větší přírodní nádheru než to, když ráno vstanete a koukáte na koně pasoucí se na protějších kopcích nebo ležící a hřející se v paprscích vycházejícího slunce. Miluju to. A taky je fajn, když vstanete a máte kolem sebe lidi, které máte rádi. No, každý máme někdy své dny, ale o to je to zajímavější . Taky nám zůstali věrní někteří ořešínští. Jezdí k nám na vyjížďky a jiní k nám zase plánují jarní a letní puťáky. A propo, už se těším na jaro. Broňa básní, jak je to nádherné, když stromy ve výběhu kvetou.(má pravdu...vypadá to jako bílá zima, jen teplejší a bzučící včelkama...nádhera...pozn.red.). Moje první jaro na Kopaninách. Copak nám všem asi přinese? Chtěla bych novou lásku, ta mi ještě chybí. Tak třeba možná někdo zavítá na Kopaniny a už neodejde .
 
 
 
                                    Tiber
    
      
        Azalka
      
                                                     Churad
 
*****************************************
 
Nejlepší letošní vyjížďka (Angličané)
aneb Jak mě dostat...
 
 
     Všechno to začalo před naší Hubertovou jízdou, kdy jsem přijala objednávku na vyjížďku pro 5 lidí...Angličanů na 27.11. v 10 hodin. Paní prý s nima nebude. Byla jsem zvědavá, jak se s nima domluvím, když už to byl nějaký ten pátek, co jsem naposledy mluvila anglicky. Nějak to dopadne...
 
     Na "hubertce" se Šárka zmínila, že by potřebovala šaty na nějakou akci, která je taktéž 27.11. Jak jsme se tak bavily, nabídla jsem jí, že jí půjčím gotické šaty od Šárky...je zajímavé, kolik Šárek znám...
 
     Netrvalo dlouho a Šárka potřebovala záchranu. Dostala poukaz ke kadeřnici a kosmetičce, který nestihne sama upotřebit. Tak jsem se musela "obětovat" a jet s ní. Což mi ani trochu nevadilo. Ten den 24.11. jsme si náramně užily. A myslím, že i Šárka (kosmetička) a Kamila (kadeřnice)...jak to dopadlo? Šla jsem do zrzavé (spíš teda oranžové )
 
     26.11. v pátek jsem dělala Lence J. figurantku na školení první pomoci. (Celý ten týden jsem měla nějak moc nabitý program... zajímavé) A protože jela pak s Drahou na ranč, svezla jsem se s nima domů. Nejdřív Lenka vyzvedla buchtu od své maminky a pak odvezla svoje auto kamarádovi, který se chtěl v sobotu přijet podívat na koně. Tak jsme se přestěhovaly k Draze do auta a jely dál. Holky mě vyhodily doma a jely přespat na ranč.
    
    V sobotu 27.11 ráno se mi opravdu nechtělo z postele. Důvod byl prostý...fučelo a sněžilo, takže žádný ideál na ranní vyjížďku. Tajně jsem doufala, že paní zavolá a akce se zruší. No, nezavolala, tak jsem musela přesunout své já na ranč. Mamča mi nabídla odvoz do Kulířova, jinak bych musela šlapat na kole. Na ranč jsem dorazila s předstihem, tak jsem měla ještě chvíli čas. Protože mi holky nabídly pomoc při čištění, byla to celkem rychlovka. Bylo deset a já měla nasedláno všech 6 koní. A turisti nikde.
 
                
 
 
 
    Zatím dojela Lenka G., která se těšila, že si popovídá anglicky. Původně chtěla jet s náma i na vyjížďku,ale byla zdravotně trochu mimo, proto to odvolala. Ale Lenka J. a Draha jet chtěly. Přijel i Vojta s Natálkou... Lenka G. najednou vystřelila k autu, že si zapomněla koupit papírové kapesníky, ale hned se vrátí.
     Je 10.10, turisti nikde, ale zato Draha mě odtáhla do sedlovny, že mi ukáže osmý div světa...neukázala mi nic, jen jsme tam chvíli stály a pak mě opustila. Když mě pustila, tvářila se jakoby nic. Je kapánek střelená, tak jsem si myslela, že je to zase nějaká její srandička. U ní je to docela běžné   Turisti pořád nikde, šla jsem se tedy ohřát do srubu. Je to jejich problém, mají domluvenou hodinu do 11.00... Koutkem oka jsem zahlédla, že přijel Broňa, Martina a Lenka (Lenek máme taky dostatek) První,co Broňa prohlásil bylo "Do you speak english? a Kde máš ty Angličany?" "Ještě nedojeli..." Načež se otevřel sklep a odtud vyskočila Lída a Martin za mohutného halasu všech PŘEKVAPENÍ!!! A to teda bylo. Málem jsem sedla na zadek! Lenka J. mi podala dortík (od její maminky) a Lenka G. se mě jen tak mimochodem zeptala "To jsme ti domluvili dobrý anglány,co?"
     A pak to šlo ráz na ráz... Broňa mi předal dar od všech "kopaninských", nádherný oleják (už můžu jezdit na čundry i v dešti), Liduš mi dala krásné korálky a bomboniéru a Martin řetízek, jak jinak než s bosorbabou na koštěti  ...
Při sfukování dortíku jsem si samozřejmě něco přála a pevně doufám, že se mi to splní. Ale co to je, to neprozradím. Vy víte proč. Jen takový malý ťuk... někoho hledám...
Tím to ale ještě zdaleka neskončilo... Martin donesl dámské sedlo... "Šárka ti přivezla šaty a v poledne dojede fotograf (Lenčiným autem...)
 
     Koně nasedlaní... sbalila jsem svoje "anglány" a hurá do sedel a do lesa. (já + Sanny, Lenka J. + Azalka bez sedla, Draha + Malbína, Vojta s  Natálkou + Lord, Lída + Sára, Martin + Arka a Lenka S. + Milá. No, a Sevar jako doprovod) Po návratu jsme koníky propusitli a šli se do tepla ohřát.
    
     Ale to už mě zase honily... (a divili se, že poslouchám a neodmlouvám jako obvykle). Byla jsem odchycena a namalována (to se mi už dlouho nestalo). Než jsem se převlékla do šatů, šla jsem si nasedlat Sáruš. Ještě jsem dámské sedlo nesedlala, tak to byla hotová maturita...praktická.Za pomoci ostatních se nakonec podařilo, jenže to už tu byl fotograf, tak mě zase honili, tentokrát do šatů. A mohlo se začít. Byla to docela sranda. První kroky v sedle byly zajímavé, ale postupně se to tak nějak zlepšilo. Po chvíli jsem zkusila klusat a na louce jsem dokonce i cválala. Je pravda, že do ladnosti a stylu to mělo daleko, ale mohlo to dopadnout i hůř.
 
                                     tady ještě Sára netuší, co ji čeká
 
 
 
        
 
 
 
 
   
 
 
 
 
        
 
 
 
 
 
     A tito za všechno můžou... jen je škoda, že nejsou všichni...
  
 
 
 
    
     A pak mi začalo všechno do sebe zapadat... pozdě, ale přece...
         Šárka - šaty, kosmetička, kadeřnice....
         Lenka J. - "buchta" od maminky, půjčení auta, šeptání s Lenkou G. ve dveřích jejich domku...
         Lenka G. a její kapesníčky (jela pro Martina a Lídu do dědiny, kde nechali auto, abych podle něj nepoznala, že Martin dojel)
         Draha a její osmý div světa (Martin a Lída se právě přemisťovali z auta do srubu)
         "angláni" ... vyjížďka, kterou domlouvala mamka Lenky J., abych nepoznala ničí známý hlas...
Zkrátka a dobře, suprová mafiánská organizace!
 
     Jen netuším, jak mohli vědět, že bych si moc přála se svézt na Sáře v dámském sedle a v šatech... aspoň jednou jedinkrát... To focení, to už byla třešnička na dortu.
 
     Z tohoto překvapení se hned tak nedostanu. Něco takového jsem OPRAVDU NEČEKALA ani ve snu.
Moji milí.... MOC VÁM DĚKUJU! Toto byl ten nejlíp strávený narozeninový den!!  Soňa
   
 ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
 
 
blíží se zima....
každé roční období má něco do sebe...jaro - zelenají se stromy, vykukuje první travička. Zelená se zdá zelenější, než kdy jindy...
                                     léto - koupání, plavení koní v rybnících, cvrkot kobylek navečer,ale i komáři a jiný "příjemný" hmyz..... prázdniny a spousta lidí u koní...
                                     podzim - vůně čerstvě zoraného pole, první mrazíky, mlhy... Hubertovy jízdy (na ty se vždycky moc těším) a k tomu všemu nádherně zbarvené listí... co je krásnější?
                                     Zima - první sníh, první huhulák , zmrzlé úplně všechno.... ale už teď se těším na skiSáring, či jiný skikoning...to už je celkem jedno, kdo mě bude tahat na lyžích. Je pravda, že už teď se připravuji na první brázdy vyorané ve sněhu... ale to k tomu patří. Bude to sranda, dostat se na ranč, když bude minimálně metr sněhu, jak všichni prorokují...mám jim věřit?
 
Sářin nový domeček
   
   19.5.2010 jsem Sáru přestěhovala do zvláštní ohrady s velkým boxem, kde by měla přivést na svět svého potomka. Termín má sice až kolem 7.6., ale člověk nikdy neví, kdy si umane hříbka porodit. Box má podestlaný čistou slámou, skoro to tam vypadá jako v nebíčku. V pátek se jí tam při mé chvilkové nepozornosti vtěrkl Elit a než jsem se vzpamatovala, tak si lehl a usnul. Musela jsem počkat, až se vyspí a dostatečně pomazlí s čistou, vysokou vrstvou slámy a vstane. Trvalo mu to docela dlouho, ale nakonec jsem ho ukecala a zavřela zpět do vedlejší ohrady, odkud proklouzl nedovřenýma dveřma.
Sáře se tam očividně líbí, protože chodí  z malé ohrádky uličkou na pastvinu, kde se nadlábne a jde si odpočinout do boxu. Jakmile jí slehne, zase se jde dokrmit na pastvu. A takhle tráví celé dny. Zkrátka veget.
Vemínko se jí pomalu nalévá, svaly uvolňují.... ale ještě to není ono. Až začne být dotěrná a snažit jít spát se mnou do srubu, tak budu muset být na pozoru a pečlivě hlídat, abych mohla v noci najít hříbě už suché a napité, jako to bylo v předchozích případech.  Ale! letos to určitě stihnu a konečně uvidím Sáru při porodu. 
 
Budu se snažit sem napsat, jak probíhá čekání a hlídání:
--------------------------------------------------------
 21.5. V noci se mi zdálo, že se Sáře narodil rezavý hřebeček s lysinkou. Tak uvidíme, jestli to bude pravda. Nedávno o hříběti Bob mluvil jako o kobylce. Tak kdopak bude mít asi pravdu?
Sára se sune rychlostí šneka a jen se cpe a cpe... a pak stojí a funí
 
 22.5. Sára ráno stála v boxu a jen funěla. Bob se na ni díval a říkal, že se mu nezdá a jestli se už nechystá. Nechystala, jen byla přežraná a trávila... netrvalo dlouho a šla opět svou tradiční cestu: Box - pastvina Vemínko má sice plnější, ale ještě nepraská ve švech...
 
 23.5. Ráno jsem jí otevřela uličku na pastvinu. Odešla baštit, ani se neohlídla, natož aby mi dala hubana na rozloučenou... Co už? Jinak vypadá stejně jako včera. Je sice přítulnější, ale do postele se mi ještě necpe Až začne, budeme určitě už rodit.... ona má ale ještě dost času.
 
  27.5. Sára se tváří pořád stejně... chodí se stádem a užívají si nové pastvy. Včera jsem stádo přepustila do její ohrady, protože je velká a sama by ji nevypásla.
            Vemínko se potěšeně nalévá, ale ještě se netváří, že už to bude...
 
  28.5. Včera Sára odmítla spát ve své malé ohrádce odděleně od stáda a odešla dřív, než jsem ji stačila oddělit. Vzhledem k tomu, že nevypadala na noční porod, tak jsem ji nechala u koní. Ráno jsem ji kontrolovala a byla nadmíru spokojená.
 
   2.6. Sára se dělí s Arkou o pastvinu.
           Sáruš se zatím netváří, že by se porod blížil. Podle papírů má ještě čas do 7.6. Tak uvidíme, jak moc se trefí do termínu
                                        Sára - foceno 30.5.2010
 
15.6.2010 jsme hádali, co se Sáře narodí. Vemínko měla nalité, na strucích kapky, takže bylo jasné, že to co nevidět bude. Naše tipovací soutěž dopadla takto : Bob a Vojta chtěli kobylku. Bob prohlásil, že jméno pro hřebečka vymýšlet nemusím, že to bude určitě kobylka....
                                                                          Broňa a já (Soňa) jsme tvrdili, že to bude hřebeček. (Já to tvrdila, protože: zdálo se mi o rezavém hřebečku s lysinkou, neměla jsem jméno pro hřebce a takové štěstí, aby to byla holka nemám. Ale! Jsem moc šťastná, že je prcek zdravý a všechno dobře dopadlo!)
                                                                          No a Bobek? (Broňův švagr) Tak ten tvrdil, že to bude kozlík... k tomu není co dodat. Že ve škole nedával pozor, když se v přírodopise probírala domácí zvířata... za to já nemůžu. Pokusy vysvětlit mu, že Sára je kobyla jsem vzdala už dávno... Nebudu na stěnu házet hrách, raději ho sním...
Takže je jasné, kdo vyhrál .....
 
16.6.2010 se narodil SEVAR (sice to není bylinka jako taková, ale i víno léčí...) Kluk se má čile k světu, po chvíli vstal, napil se... Sára byla taky v pohodě, porod proběhl bez potíží, což jsme všichni rádi. Tak Sevare, ať rosteš do krásy a děláš lidem jen samou radost!
 
17.6.2010 dnes je Sevar zase o něco starší a je to malý neposeda. V sobotu ho pokřtíme. Alespoň se o to pokusíme, protože nechce zatím moc spolupracovat s lidmi a má je, jak to tak říct, na háku...
Teď momentálně řeším, jestli Sáru znovu připustit nebo ne. Volba hřebce je jasná, byl by to zase Azur, ale jestli ano nebo ne... toť otázka.
 
18.6.2010 Pustila jsem Sáru s prckem na větší pastvinu. Sára je opravdu pečlivá máma. Nehrozí,aby se k nim někdo přiblížil na 10 metrů. Udržuje si tuto vzdálenost a nedopustí, aby se zmenšila. Takhle si hlídala i předchozí dva kluky. Ale po pár dnech toho nechala, protože se mimina otrkala a sama chodila k lidem. Zjišťovat, jestli nejsou třeba na cucání a tak... Tudíž i malý Sevar se za pár dní otrká a bude chodit "opruzovat" lidi.
 
 
 +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
dnes budu jen tak psát....
    Mám zimu moc ráda, ale pomalu se začínám těšit na jaro. Je to už trošku dlouhé. Těším se na pohvizdování sýkorek (to jejich "cicibé" je úžasné), na vůni země.... Vzduch který je teplejší a teplejší.... to je nádhera.          
    Alespoň prvních 14 dní než začnou pařáky, jaro je pryč a hendle naskočí léto. Trošku mi vadí línání koní, kteří to chtějí mít co nejrychleji za sebou a množství chlupů, které se mi snaží ucpat krk, není zrovna to nej. A protože jsou koníci celoročně venku, podobají se spíš medvědům než koním. Jejich chlupová zimní nadílka opravdu stojí za to. Ale i to k jaru patří. Někteří už s tím (línáním) začali, takže JARO klepe podle všeho na dveře. HURÁ!
    Je zajímavé, že když čekám na hříbátko, chtěla bych posunout čas a netrpělivě odškrtávám každý den. Hlavně ty poslední týdny, dny ubíhají strašně pomalu. Jenže čas se přece jen zastavit nedá a ta vytoužená chvíle nastat prostě musí. Pro mě to bude ale až začátkem června. Pořád přemýšlím, čím bych měla krmit, jako praštěná probíhám na netu všechny prodejny s krmivem a doplňky pro březí kobyly, abych si nakonec řekla (nadala) ,že stejně dostává všechno, co má a není potřeba si vymýšlet novoty. Jo, je to prostě silné pokušení a myslím, že v tom nejsem sama. Nebo jsem?
    Už se těším, až vyjedu na první jarní vyjížďku, ať už na své kobylce nebo na jiném koníkovi. A je jedno, jestli na Kopaninách nebo v Kojatíně, kde teď momentálně trávím zimu. Uchýlila jsem se tam na zimu, ale už se moc těším (nemůžu se dočkat) domů. Maref tam zůstane, protože po mnoha úvahách, zvážení PRO a PROTI (a vůbec to nebylo lehké, právě naopak) jsem dospěla k závěru, že ho prostě mít nemůžu. Mrzí mě to hodně, ale je to tak. Je to koník k pohledání, milý, hodný, jemný, není škodolibý, jako někteří jiní koně... zkrátka ideál pro "Babu", která se nebojí rychlosti  a dokáže si ji vychutnat. Já si ji vychutnala a nevím, jestli ještě zažiju něco lepšího. Je to po čertech dobrý kůň !! !! To myslím upřímě, opravdu! Nenajde se někdo, kdo by chtěl dobrého parťáka? I krávy už zná a zjistil, že koníčky nebaští Jeho fotky jsou na mém "rajčeti", pro neznalé  je to adresa www.sonjas.rajce.idnes.cz
 
Ještě se vrátím k hříbátku.... V novinkách jsem o tom psala... hledám jméno pro budoucí Sáriňátko. A měla by to být "bylinka". Tak poku vás něco hezkého napadne, sem s tím. Díky moc!!!
 
´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´
Hnaní krav– podvanácté…
25.9.-28.9.2009
 
    V pátek 25.9. se najímali honáci v Jedovnicích na „cvičáku“. Podepsali smlouvu, že budou dbát pokynů svého předáka a svědomitě hlídat jim svěřený dobytek a bude-li to potřeba, i život za něj položí. Potom se seznamovali ti, kteří se ještě neznali (logické) a jedlo se a pilo, co kdo zvádl. Kdo si kde lehl, tam spal.
 
  Předáci byli čtyři a letos to byly baby. Některým se to vůbec nelíbilo (běda mužům, kterým žena vládne) a po protestech se rozhodli zběhnout na stranu zlodějů dobytka.
Kolik předaček, tolik týmů a každý měl jinou barvu….modrou, žlutou, červenou a zelenou. Já měla tu čest dělat předačku týmu modrých. Musím říct, že jsem měla ten nejlepší tým a heslo „Modrá je dobrá“ jsme hnedle změnili na „MODRÁ JE NEJLEPŠÍ!!!“ Ve svém týmu jsem měla i dva honáky ze Slovenska. Takže jsme byli mezinárodní tým a dokonce jsme uvažovali o „česko-slovenské „superstár“. Nakonec z toho naštěstí sešlo, nechtěli jsme plašit zvěř po lesích.
 
     V sobotu ráno jsme se vydali po stopách zlodějů dobytka, kteří nám ukradli stádo. Naštěstí se ho podařilo dostat zpět, jen nevím, jestli bylo použito násilí, protože náš tým poněkud zabloudil. Při té příležitosti jsem si říkala, že bych měla složit funkci předáka, protože jsem za to mohla vlastně já. Na jedné louce jsme nechali koně cválat podle libosti… Ale lidi z mého týmu mě utvrzovali v tom, že se jim to líbí. Tak jsem jim uvěřila, protože mě se to přece jen taky líbilo. Pravda, nejistota zůstávala pořád (kde to vůbec jsme?), ale nakonec jsme všechny našli - honáky, stádo i „kuchyňák“ s proviantem. Ten jsem dostali za úkol doprovázet a hlídat. Zhostili jsme se toho s vervou. 
 
 
    V neděli měl modrý tým za úkol doprovázet opět „kuchyňák“. Bylo to fajn, už jsme věděli, co nás čeká. Žádní indiáni ani jiná havěť se nás nepokusili přepadnout, což bylo jen dobře…. Pro ně. Cestou jsme zažili spoustu legrace. Dva týmy měli zahnat kravky, které přežily zpět na rodný ranč a jeden tým jel hledat zběhlici, která se vydala domůůůů…bůůů.
 
    Během celé akce byly všechny týmy odměňovány podle zásluh dolary. Náš tým byl docela při penězích a tak se nám podařilo vydražit i lichou (devátou) krávu. Měli jsme jich celkem 9 a každý tým měl přidělené 2. No a nám se podařilo tu devátou získat. Až tak jsme byli šikovní. Smůla ovšem byla, že zrovna ta naše devátá, těžce získaná a draze zaplacená, se asi naštvala a v noci ze soboty na neděli se odebrala zpět do své rodné stáje…. Tfuj, potvoro!! To se nedělá!!!
 
    A každé ráno probíhalo pod bedlivým dohledem Piera čištění zubů rumem. To bylo nutné, jinak vyhrožoval, že nám ani pusu nedá…. Což byla teda pohroma!
 
 
    Po dobře odvedené práci jsme se všichni sešli na ranči a mohla nastat velkolepá zábava a pařba. Při ní se konala dražba zajímavých věcí – uzdečky, provazové ohlávky, háčky na kopyta, vazáky, pomalované placky atd. snad byl každý spokojený.
 
    A v pondělí ráno a během dne se všichni rozjeli do svých domovů, zpět k rodinám, do reality. Odložily klukovské sny a přání ….. snad se za rok sejdeme zase na Hnaní krav 2010, tentokrát už po třinácté…..
 
    Ať nám koně jdou…..
 
  
… to bylo zhruba vylíčení událostí, jak se co dělo nebo nedělo…
 
 
teď následují moje dojmy a pojmy…
 
·       Měla jsem ten nejlepší tým, jaký mohl vůbec být.
·         I když jsme zabloudili, neúmyslně, byla to sranda.
·         Poznala jsem spoustu nových lidí od koní.
·         Ráno jsem si čistila zuby jen jednou a pak jsem raději oželela šanci líbat se s Pierem
·         Moji dva koníci zvládli vše v pohodě. Sice je pravda, že na Marefovi jsem jela jen v sobotu (je to ale A1/1 a navíc není zvyklý na takové akce, tolik koní atd.), velice mě překvapil, jak byl hodný. A Sára? To je kapitola sama pro sebe. V sobotu nosila kamaráda a v neděli musela mě. Ale ona je na takové akce jako stvořená,. Krávy zná, tak jí nevadilo, když ji lezli skoro pod ocas, jakoby to byly její děti. Mám já to šikovné koně…. Oba!
·         Nepočítala jsem, kolik jelo celkem lidí, ale dobrých padesát jezdců to bylo určitě.
·         Kdokoliv se se mnou loučil, říkal, že to bylo fajn a příští rok zase na „kravách“. Tak tomu věřím a doufám, že se zase někdy sejdeme.
 
Tak a to by bylo snad tak všechno. Jestli máte nějaké dotazy, tak neváhejte a obraťte se přímo na mě.
 
PS. fotky se budu snažit přiřadit do rajčete co nejdřív...
 
                                                                                                                                               
                                                                                                     (zorro)
 
 
TOPlist
aktualizováno: 24.05.2017 09:35:52